... cestování po Zélandu

Když jsem během půlročního pobytu v Austrálii objevila zlevněné letenky na Nový Zéland, váhala jsem jen chvilku (maximálně tři hodiny, než jsem dokoukala Společenstvo prstenu). S dalším studentem trávícím semestr na University of Queensland jsme se tedy v polovině semestru sbalili a vyrazili si na dvoutýdenní výlet. Jednou z bezesporných výhod bylo, že jsme nepotřebovali na vízum, jelikož pro Čechy (turisty) platí do tří měsíců pobytu bezvízový styk. Navštívili jsme kromě několika měst i všemi vychvalovaný Milford Sound, zátoku, kde jsme z pohodlí turistické lodi líně pozorovali delfíny a vodopády s čokoládovým muffinem v ruce, nicméně nic se nevyrovnalo zážitku z Kepler Track, šedesátikilometrového okruhu, během kterého jsme nepotkali jediný ochod ani jedinou elektrickou zásuvku, zato jsme viděli spousty krásných hor, lesů, jezer a duh.

 

Kepler Track se nachází na jižním ostrově, a pokud půjdete pohodovým tempem, projdete ho za 4 dny. Startovacím místem treku je jezení městečko Te Anau. Již první den se mi stala taková nepříjemnost: přečetla jsem si na jakémsi blogu, že u jedněch močálů po cestě se natáčela scéna z Pána prstenů, v níž Frodo, Sam a Glum procházejí Temnými močály. Pochopitelně jsem chtěla fotku tohoto památného místa a pochopitelně jsem do tohoto močálu celá spadla (poté, co jsem vypeskovala svého spolucestovatele za to, že nedává pozor, protože si v něm omylem namočil špičku boty). Sama o sobě by to až taková tragédie nebyla, nicméně dubnové počasí na Zélandu příliš nepřeje schnutí oblečení a v noci se teplota blíží k nule. Oblečení bylo tudíž nekompromisně odsouzeno k uvázání na batohu a přišla řada na jediné náhradní boty, které jsem měla, totiž 10 let staré tenisky pořízené u Vietnamců za 50 Kč. Předesílám, že kromě několika let školního tělocviku tyto tenisky přežily i celý trek. První noc jsme strávili u nádherného jezera Manapouri, kde nám večer zpříjemnil osamělý lovec zvěře, který nás pozval na skleničku nevím čeho do svého stano-domu.

Druhý den byl stále lesem po rovince, třetí den se už ovšem šlo pěkně do kopce a dále po hřebenu, kde měla nejvyšší vegetace tak 30 centimetrů. Noci jsme trávili ve stanu. Člověk smí kempovat pouze na předem vyhrazených místech, a to ještě za poplatek 18 dolarů. Může se to zdát hodně, nicméně jedinou další alternativou je chata, kde za noc zaplatíte 54 dolarů. V opačném případě vás z chaty správce vyžene hned, jak do ní strčíte nos (odzkoušeno) a nepřijímá žádné výmluvy (rovněž odzkoušeno). Porušovat pravidla kempováním mimo vyznačené zóny bych si na Zélandu netroufla, neb pokuty jsou stejně jako v Austrálii skutečně vysoké. Jak chatu, tak místo pro stan je třeba si zarezervovat předem. Kromě tří chat a tří míst pro kempování jsou na treku jen dvě malinké chatičky, v jedné z nichž jsme však narazili na skupinu Čechů. Kromě nich jsme během cesty potkali pár desítek lidí všelijakých dalších národností a také jakési podivné ptáky, které můj spolucestovatel nazýval horskými papoušky. Brala jsem to jako vtip, ale ukázalo se, že horští papoušci opravdu existují – jejich oficiální název je Kea. Horské papoušky jsme opustili sestupem dolů do údolí zpět k jezeru Te Anau.

Je opravdu škoda, že náš výlet trval tak krátce. Skutečnou výzvou by byl 3 000 km dlouhý trek Te Araroa táhnoucí se přes celý Zéland, snad se mi jednou také poštěstí jej absolvovat. 

Lenka Fiřtová, 2014

Zdroj obrázku papouška: 

http://img3.wikia.nocookie.net/__cb20130808140707/mafiawars/images/4/4c/...