Nefunkční kanál

...aneb jak předejít zklamání na rozvojovém projektu

Když se moje kamarádka vrátila z dobrovolnického projektu v Keni, tak jednou z mých prvních otázek bylo, co tam dělala. „Kopali jsme tam nějakou díru. Měl to být tuším kanál, jenže jsme nevěděli, jak to udělat, a sotva jsme to dokončili, tak se nám to celé propadlo.“

Vzhledem k tomu, že jsem na pár dobrovolnických projektech byla taky, mě její odpověď zas až tak nepřekvapila. Opět mě ale přivedla k přemýšlení nad otázkou, co je vlastně cílem rozvojových projektů, respektive proč má čím dál více lidí takovou chuť se jich účastnit. Není totiž až tak vzácné, že dvacetiletý dobrovolník dorazí kamsi do buše s představou, jak přínosný pro tamní vesničany jeho pobyt bude, jak je naučí anglicky, jak jim vysvětlí, že plastové flašky páchají v přírodě strašnou neplechu a donutí je s nadšením třídit odpad. Řadu z nich bohužel čeká rozčarování: stává se, že to místní vůbec nezajímá. Stává se i to, že se s nějakými „vetřelci“ ze západu ani bavit nechtějí, protože usoudí, že nepotřebují umět anglicky ani mít bezflaškové okolí. To, co potřebují, je funkční kanál. Jenže ten si jsou schopni postavit sami a často mnohem lépe než nějaký Evropan, který v životě nedržel v ruce lopatu a když se řekne kanál, jako první mu v mysli naskočí youtube. Stává se i to, že místní nebohého Evropana pod záminkou projektu zneužijí, vezmou si jeho peníze a pak ho nechají napospas osudu (ano, za účast na mnohých, především krátkodobých dobrovolnických projektech se platí a tzv. komerční dobrovolnictví je docela velký byznys, pro definici pojmu komerční dobrovolnictví viz google).

Nehodlám se teď pouštět do úvah, jestli je přístup místních správný. Je každopádně pochopitelný. A nedá se tomu vyhnout, dá se jen připravit na to, že se to může stát. A jak se tedy připravit? Především před cestou upravit svá očekávání. Změnit myšlení ze stylu „já jedu pomoct jim,“ na „já se tam jedu něco naučit a ujasnit si svoje vlastní hodnoty a postoje. A jestli se mi navíc podaří udělat tam něco užitečného, tím líp.“

Jenže jak udělat něco užitečného, když se zdá, jako by místním byla slova „ekologie“ nebo „prevence“ úplně ukradená? Můžete si celé odpoledne hrát s místními dětmi. Můžete strávit večer s osamělou babičkou. Zapomenout na evropský axiom, že je třeba mít všechno „co největší, co nejrychlejší a co nejdokonalejší, protože jinak to nemá cenu.“ A třeba se vám tak nakonec i podaří s nimi navázat bližší vztah a sdělit jim něco z toho, co byste skutečně chtěli. I když donutit je, aby vás poslouchali, prostě nemůžete, a trápit se tím také nemá smysl. To, že během projektu nevyřešíte alespoň pět z té hromady problémů lidstva definovaných OSN, rozhodně neznamená, že by vaše účast na něm byla zbytečná.

Lenka Fiřtová, 2012