Tvoje problémy bych chtěla mít

Koho by nehryzlo svědomí, když den po zhlédnutí dokumentu o hladovějících dětech v Africe půl hodiny řeší, co si vzít ráno na sebe? Je snadné dojít v takové situaci k závěru, že jsme vlastně „hloupí,“ když řešíme podobné nesmysly. Jenže jaká kritéria musí problém splňovat, aby se neocitl v zavrženíhodné kategorii „nesmyslů?“ Vzhledem k tomu, že každý přikládá věcem a událostem kolem sebe naprosto jinou váhu, by vyjmenovat tahle kritéria bylo snad těžší než vyvrátit teorii relativity. Když dítě ztratí panenku, dospělý mávne rukou, a nebohého potomka ještě napomene za to, že brečí kvůli „věci.“ Jenže věc, to je význam, jaký má panenka pro dospělého. Pro dítě může být součástí jeho vlastního pohádkového světa a přijít o část tohoto světa může vnímat stejně, jako vnímá dospělý ztrátu kamaráda. Přesto se s urputnou snahou klasifikovat problémy dle stupně jejich nesmyslnosti člověk setká poměrně často, zvlášť když vypráví o podmínkách, v nichž žijí lidé v rozvojových zemích. „To je hrozné,“ zareaguje většina lidí. „A my se tu zabýváme takovými zbytečnostmi, když se přitom vlastně máme dobře.“ V tu chvíli jako by každý zapomněl na vysokou míru rozvodovosti, domácího násilí, na šikanu ve školách a na pacienty na psychiatrických klinikách… zkrátka na to, že každý věk, každá kultura a každá situace s sebou přináší problémy „jiné,“ což ale neznamená automaticky i „méně důležité.“ Navíc, i když se má někdo subjektivně vážně dobře, něco prostě řešit musí, náš mozek je naprogramovaný tak, aby něco řešil, jinak bychom žili ještě v jeskyních a sbírali bobule.

Takže kdo se bude zase cítit provinile za to, že řeší nesmysly, je tu snadná pomoc: přestat problémy rozdělovat na „důležité“ a „nedůležité,“ ale raději na ty, které je možné vyřešit, tudíž to má smysl zkoušet, a na ty, které vyřešit nejde. Drtivá většina spadá to první kategorie, z čehož vyplývá, že stojí za to se jimi zabývat, pokud jsme ochotni jim obětovat nějaký ten čas a energii. Jestliže člověka třeba nebaví škola nebo práce, není lepší zkusit vymyslet, co by se s tím dalo udělat, než vyčítat si, že bychom měli být vděční za možnost do té školy či práce vůbec chodit? Nevypadá druhý zmiňovaný přístup ještě nesmyslněji než údajná nesmyslnost samotného problému?

Lenka Fiřtová, 2013